"Jsem v tom až po uši," říká Petr Fulín

Petře, víš, že je to už přes deset let, co závodíš?

Já vím, že loni to byla asi desátá sezóna vůbec, takže to sedí.

Počítal sis někdy v duchu, kolik jsi jel závodů, víš, kolik jich máš teď na kontě?

Ty jo, to číslo neznám, to se přiznám. Vím, že mě bavila ta hra s čísly byť tomu asi nadřazuji výjimečné situace ve svých začátcích. Třeba když jsem jezdil s Michaelem Vorbou, který kdysi porážel Vettela, a Michalem Matějovským, který zase kraloval Octavia Cupu. V mé druhé sezóně v roce 2007 jsem nastoupil do BMW Challenge, abych se rozjel, stejně tak to uchopili Michael a Michal. Dodnes mám schovanou fotku z pódia kde jsou oba pode mnou (smích). Tehdy jsem poprvé v životě vyhrál, vím, že to bylo vlastně po čtyřech závodních víkendech v životě. Ale že bych si sčítal a bilancoval, kolik mám dodnes odjetých závodů, to nevím, možná by mě to i zajímalo.

A když ti řeknu, že jich bylo přes 130...

Závodů? No, to si myslím, že včetně "výletů" s DTM, Abarth Trofeo a dalších to bude asi víc. Jen v sérii Seat Leon Supercopa jsme měli 16 závodů na sezónu. Odjel jsem tři celé sezóny, pak vlastně úplně na začátku ještě jeden víkend a několikrát se účastnil i série Seat Leon Eurocup. To je skoro 60 závodů takže v tom výčtu budou asi nějaké závody chybět, v databázi budou zřejmě jenom podniky v rámci FIA. Myslím, že doma mám přes 130 pohárů, to by jinak byla moc hezká bilance (smích).

Pamatuješ si na své první rozhovory, které jsi dával?

Ani to vlastně nevím, na začátku jsme se snažili prodrat všude, postupem času to bylo automatické. Na konci roku nebo na začátku nového mi kamarád novinář vyjíždí články o nás, za loňský rok toho bylo neuvěřitelně, tedy ne jen rozhovory, ale obecně i zprávy o nás. Pamatuju si, jak kluci z týmu měli radost, když o nás něco vyšlo, psali jsme zprávy na web a když to někdo převzal, tak to byl zpravidla Plzeňský deník a vydal to do obdélníčku tři na čtyři centimetry s minifotkou a přesto jsme si to lepili v garáži... Čas se změnil, změnilo se i zázemí, pamatuju si, jak jsme vyráželi na závody se stanem, který měl tři krát šest metrů a měl stěnu jenom z jedné strany, byla to Jarní cena Brna 2006, náš první závod, tehdy zamrzaly karburátory i národním formulím a my to všichni pak odskákali chřipkou. Časy se mění...

Pamatuješ si, kdy tě někdo poprvé požádal o fotku, nebo autogram?

Myslím, že to bylo od začátku Supercopy, tam chodí lidi, kteří motorsportem žijí. My jsme malá země, lidi se tady o to zajímají možná stejným poměrem, rozdíl je ale v tom, že tam je ta základna obrovská, během DTM víkendu se tam sejde na 100 000 fanoušků a ti obcházejí boxy a sbírají všechno, pak to různě směňují mezi sebou. Vezmou si autogramy od všech, co kdyby tam byl talent do budoucna. Dáš autogram, připadáš si jako páv, ale pak zjistíš, že vlastně to berou od každého (smích).

Nedílnou částí tvého příběhu je, že jsi začínal v letech, měl jsi rodinu, chtěl sis splnit sen. Letos jsi oslavil čtyřicítku, cítíš se starý?

No, faktem je, že i máma mi říká, že stárnu, protože jí ukazuju, jak jsem si zastříhal stromy a očistil zámkovou dlažbu a už jí neukazuji jen auta a onboardy, nicméně jsem před měsícem a něco oslavil čtyřicátiny, koupil jsem si do garáže nového mazlíka, auto mých snů takže to tam ještě je, řízení miluju a baví mě to, věk nevěk (smích). Samozřejmě, že se přistihnu, jak přemýšlím o tom, co bude dál, baví mě kariéra trenéra a mám radost, když cítím, že mé rady padají na úrodnou půdu. Včera jsem měl v Mostě kluky, kteří nikdy nezávodili a ani zřejmě nikdy nebudou. Ukazoval jsem jim třeba, jak používat brzdu do nájezdu a odpoledne mi řekli, že tahle maličkost za to stála. Předávat "to" dál mi dělá dobře nicméně závodění je o něčem jiném, pořád to potřebuji, je to jako droga, nechci to ještě zapíchnout (smích). Zima byla dlouhá, těším se a i když máme nejasné prostředí s předpisy a zatím toho je na můj vkus jasné málo, tak se prostě nemůžu dočkat.

Kdy sis uvědomil, že chceš pokračovat dál, že sis to už "zkusil", ale chtěl jsi víc?

Ten zlom přišel vlastně relativně brzy. I v prvním roce jsme vystrčili růžky a to byl určitě ten první impuls. Věděli jsme, že se musíme rozkoukat, získat zkušenosti, chytře se dívat na ostatní, zapojit mozkové závity – to je to, co mě na tom vlastně nejvíc baví pořád. Teď říkám, že mě baví trénovat, ale za tím jsou projezděné kamiony pneumatik v Mostě, dneska někdo přijde a já mu to naservíruju, ale my to hledali sami, to byly probdělé noci u kafe nebo u piva a hledali jsme možnosti, jak se posunout. Závodili jsme v Octavia Cupu a tam jezdili Jirka Janák, Michal Matějovský, Michael Vorba, Erik Janiš, Honza Dostál, Venca Brejla, kterej byl ostřílenej matador, stejně jako Franta Došek, Honza Bohuslav. Těch jmen je hrozně moc, ti kluci byli vyjetí a jak se v raných dobách jezdilo jenom Brno a Most, tak ti kluci a technici věděli – nechci se nikoho dotknout – u jaké cedule zabrzdit, takže pro nás bylo těžké se prosadit. Najednou jsme nebyli poslední, byli jsme osmí pak zase šestnáctí, třináctí, pak čtvrtí, najednou přišla bedna a první vítězství. Řekl jsem si, že mi to nestačí, že to nechci zapíchnout s tím, že mi to stačí, cítil jsem, že ten potenciál tam je a jde jen o to zažít si určitě finesy a tím se posunout do pravidelných a konstantních výkonů. Chytil jsem se toho jako nějaké bojové plemeno a nechtěl jsem to pustit, dokud bych nedosáhnul svého. Nevím, přesně kdy to bylo a možná to přesně takhle nebylo, koneckonců to byla muka, po prvním roce jsme furt hledali způsoby, jak se zlepšit. Pořád jsem studoval, na tehdejší technice se snažil zpomalovat záběry, abych viděl, jaké jsou průjezdy ostatních, jak jim funguje na stejných místech auto, kde jsou rozdíly… Dal jsem se dohromady s Petrem Frýbou, který mi ukázal záběry, které předtím měl třeba jenom rozmazané. Tenkrát to bylo, jak kdybych začal dneska plavat a chtěl porážet bez zkušeností ostatní evropské borce – plavce. My ale věděli, že můžeme vystrčit růžky a že máme na víc. Tehdy jsem tomu hodně obětoval, rodina to samozřejmě odnášela, neměli jsme moc dovolených, když byly problémy s dětmi, tak si to vybrala Martina a za to jí patří dík. Pro rodinný život to nebylo asi moc praktické, ale tak to bylo. Jak mi tak nějak přibývá věk tak si začínám uvědomovat, že ten tah na bránu a zápal pro věc, kdy nejsem schopen se zajímat a bavit o jiných věcech, že to nemusí být jen deviza ba naopak pro ostatní je to jistě nesnesitelné (smích).

Závodil jsi proti klukům, kteří prošli motokárami a proti tobě měli třeba přes 10 let zkušeností. Cítil jsi třeba závist?

Mně to přišlo hlavně líto. Taky by mě bavilo jako dítě závodit na motokárách a s čistou hlavou k tomu přijít. Jako otec dvou a později tří dětí jsem měl i další starosti – a také je pořád mám – hlavně ty existenční, aby se zaplatila hypotéka a abych to nepřehnal a nezadlužil se. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu to byla asi i výhoda, protože na rozdíl od kluků, kteří neřešili budget, nebo těch, kteří nadávali na smlouvy a že jsou v něčích kleštích, jsem věděl, co do toho vkládám a chtěl jsem co nejracionálněji své prostředky, čas a úsilí zužitkovat, minimalizoval jsem mrhání a bral jsem to asi i z té obchodní stránky. Udělali jsme větší tým, přibrali další jezdce, ne vždy se to možná vyplatilo, ale ty názory "kde bych mohl být" neberu. Kdybych jenom závodil, tak ten obzor bych měl užší, mám fungující firmu, mám rodinné zázemí a snažím se nebýt v tom škaredým slova smyslu jenom sportovcem, snažím se sledovat všechno, včetně vývoje hospodářství a politiky nejen doma, ale i v cizině.

S přibývajícím věhlasem se muselo hodně věcí změnit, kolik hodin věnuješ přípravě teď a kolik dřív?

V Octavia Cupu jsem měl asi i ty "telecí" léta, i když jsem je neměl mít, ale možná právě proto, že jsem se v devatenácti stal otcem, tak když jsme se sešli s partou kluků, kteří měli stejný smysl pro humor a zábavu, tak jsme si dali jedno pivo, druhé, třetí, jeli do pozdních hodin a druhý den šli závodit. Tehdy to dejme tomu šlo, ale pak jsem sám vycítil, že už "stačilo", že je to pro mě náročné, protože jsem od rána do večera v kanceláři, sedím a kynu a přitom bych měl mít nějaký režim a stravovací návyky. Delší dobu jsem registroval Járu Jiříka a jeho práci, to finální přesvědčení přišlo v době, kdy jsem nebyl v dobré kondici, možná i té psychické. Tehdy vycházel časopis Motorsport magazín, kam jsem přispíval, dělal jsem testy aut, pak si to četl a pár stránek před tím byl s Járou rozhovor. Já ho přečetl, zavolal jsem mu, objednal se k němu a tak to začalo. Dřív jsem jezdil na  lyžích, odmalička mě to bavilo, zahrál jsem si občas tenis, ale dneska je to tak, že pokud se nestane něco mimořádného, tak se tréninkový plán snažím plnit na sto procent, protože když člověk jednou vynechá, tak se to s ním veze. Alespoň hodinu a půl, dvě hodiny denně tomu dám. Nechci říct, že jsem si na to vypěstoval závislost, procházky a běh jarní přírodou mě sice baví víc a víc, ale tři čtvrtě hodiny na veslici s tepovou frekvencí sto sedmdesát mě bavit nikdy nezačne. Snažím se to ale držet a vím, že kdybych to neudělal, tak budu mít černé svědomí.

Co třeba kouření, určitě sis někdy říkal, že toho necháš kvůli blízkým, napadlo tě, že bys toho nechal kvůli závodům? Odříkáš si nějaké jídlo?

Určitá jídla si samozřejmě odříkám, pivo taky, kafe taky. Kouření mě hrozně štve, to je věc, která není dobrá, snažím se to omezovat a korigovat, už jsem i měl dny, kdy jsem ve čtyři odpoledne ještě neměl cigaretu. Když se začaly prodávat krabičky s ošklivými obrázky, tak mě při každém koupení mrazilo a dnes už se dostávám do fáze, že místo radosti mám spíš výčitky. Jsem v polovině, ale pořád ještě kouřím.

Ještě k závodům, jaký byl tvůj nejlepší závod nebo výsledek, kterého si nejvíc ceníš?

Z toho jsem vyrostl. Tohle hodnocení je asi mimo. Říkat si, že jsem byl na bedně se Sebastienem Loebem je fajn a tu fotku vnoučatům možná ukážu, ale důležitější je, že mám hezký vzpomínky, jak jsme s Martinem Zajíčkem bojovali v, českém mistráku kde mimo nás bylo ve třídě ještě jedno či dvě auta, nebo s Tomášem Pekařem v Octavia Cupu či s Lumírem Firlou v BMW 1 challenge. Vítězí pocit sportovní hodnoty nad tím, co je prestiž. Já to mám tak, že sedím v autě a točím volantem a baví mě to. Někdo mi říká, kolik nás je v ETCC a proč nejezdím TCR nebo WTCC, ale já si k tomu vypěstoval averzi a na tyhle poznámky jsem se naučil odpovídat stylem "dejte mi na WTCC nebo TCR peníze a já to rád pojedu". V tuto chvíli je ETCC strop, jakého jsme já a mí partneři schopni. Výsledky jsou něco, co uteče. Loni jsem neudělal titul, ale už je to vlastně vyléčené, těším se na další rok. Na Slovakiaringu na nás byla napáchána křivda a po startu z boxu jsem dojel nakonec čtvrtý, ani to nebyla bedna, a byl to díky manévru v poslední zatáčce před cílem skvělý zážitek. Víc než o výsledek jde o boj a emoce. Po dojetí posledního závodu Octavia Cupu 2008 jsme ještě čtvrt hodiny po dojetí s Michaelem Vorbou nevěděli, jak to dopadlo, protože se škrtaly výsledky. To napětí bylo šílené a ty emoce jsou hezké okamžiky. Já měl dvacet bodů náskok, ale nakonec po škrtání měl Michael o jeden dva body víc, ale i když ten titul bude mít v životopisu on, tak se asi oba shodneme, že ten závod byl mimořádný, pršelo, míchalo se pole, byly tam skvělé souboje. Já jsem třeba z Plzně, fotbalisté vyhráli ligu a potom se radovali i hokejisti, město tím žilo tři týdny, ale dneska už to nikdo neprožívá. Myslím, že to mám asi jinak, než někdo, kdo si odškrtne fajfku u výsledku nějaké soutěže, baví mě ty emoce a dobré závody mám dodnes v hlavě.

Často říkáš, že na okruzích máš rád ty šachy, kdy čteš stopu ostatních, sleduješ i jejich videa?

Tak na úrovni ETCC moc konkurentů – teď přemýšlím, jestli vůbec někdo – ty videa nezveřejňuje, je to cenné know how. Bojujeme o setiny, na Nordschleife 27 kilometrů dlouhou kvalifikaci rozhodlo 28 tisícin a každý detail může být rozhodující. Já taky nezveřejňuju videa, s výjimkou nějakých manévrů pro fanoušky. V minulosti v Octavia Cupu jsem ale hodně sledoval ostatní, a to nejen zevnitř ale i z vnějšku, i když to možná bylo kontraproduktivní a s mechaniky jsme zkoušeli pak všechno možné, abychom přišli nastavení na kloub.

Sleduješ závody ve svém volnu? Jaké?

No jasně. Formule 1 mě sice nudí, ale chci vidět to dění, podívám se na to. Co mě ale baví nejvíc, to je MotoGP. Samozřejmě, že někdo může říct, že motorek je tam málo, ale pro mě hodně znamená fenomén Valentina Rossiho. Loni před Imolou jsem viděl jeho domov, Simoncelliho domov, Valentino je Vodnář jako já, jsme skoro stejně staří, on taky jezdí proti klukům o generaci mladším a já mu přeju, ať jezdí a poráží je. Nesmíme dovolit těm mladým, aby nás převálcovali (smích). Ten náboj tam prostě je, nedokážu si představit, jaké to bude, až Valentino skončí, ale prostě na motorkách jsou i náklony, souboje jsou tam a zpátky, je to zábavné a strhující. Hodně mě baví i ty historické souboje, nádherné dokumentární kousky typu "Až na vrchol". Mezi auty je samozřejmě film Senna povinnost, Rivalové jsou už taková komerční záležitost, ale jasně, že jsem je viděl. Sleduju to hodně a když mám čas, tak to mám třeba i jako kulisu ke cvičení. Človek si dokáže představit, jak se ti jezdci cítí a je skvělý to sledovat, že i ti největší profíci, byť mají mentální trenéry a full servis, tak i oni chodí v neděli před závody několikrát na záchod (smích).

Vyzkoušel sis rally i závody do vrchu, vrátil ses ale na okruhy, to vypadá, že proti stopkám tě to nebaví.

Baví mě točit volantem a baví mě jet s čímkoliv a na hraně. Každý říká, jak se jezdí 50, 90, 130, ale já to na sebe prásknu. Když je prázdná okreska, tak se rád svezu i v civilu. Moje rodina ale nesdílí nadšení pro ty disciplíny, které jsi zmínil, vydal jsem se na souboje s kluky na okruzích. Jak říkáš, když člověk jede na čas, je to zajímavý, ale mě třeba baví v televizi i ty závody v paralelním slalomu. Když dva jedou vedle sebe, tak je to záživnější. Zábavná je stíhačka a hromadný závod v biatlonu, než když se jede postupně, tak to mám já, líbí se mi ty souboje. Na trati jsem třeba rychlejší o půl sekundy na kolo než soupeř, ale to kolo má pět kilometrů a on na každém brzdění ztratí jenom trošku, takže člověk musí něco vymýšlet a když se to povede, je to nirvana.

A je něco, co by sis chtěl vyzkoušet? Třeba rallycross?

Dokážu si to představit, ale v českých podmínkách máme problém s tím, že je tu malý trh a i když tu jsou větší firmy, tak ty jsou součástí nadnárodních koncernů a financovat závody společnostmi typu Novák a syn není jednoduché. Snažím se a nemůžu si stěžovat, jsem jeden z mála Čechů, kdo má podporu od importéra – když to vztáhnu na okruhy, tak možná jediný –, ale na velké projekty to tady prostě není. Navíc já nejen začal jako "starej", ale během těch všech let chodím do práce... To není tak, že by to člověk měl jako zaměstnání. Chodím do práce, mívám problémy jako každý Čech, když se něco nepovede a do toho je čtvrtek a já musím odjíždět do Portugalska, kde mě čekají partneři, volají mi novináři a já se musím přeladit, ne vždy je to jednoduché.

Ta poslední věta mě nutí se zeptat: Jsi ve fázi, kdy tě podporují sponzoři, zastoupení jedné značky – Seatu – v Česku. Stalo se ti někdy, že by sis řekl, že je to povinnost, že se ti úplně nechtělo, ale vyrazil jsi na start?

Ne, to vůbec ne, tohle je pro mě věta jak z vesmíru. Právě tohle mě dobíjí, přijedu na okruh a i když mám třeba nepřijaté hovory, tak už jsem na závodech a ty jsou prioritou. O to tvrdší je někdy návrat v pondělí do pracovního procesu, ale když se mě v ETCC ptali, jestli preferuji čtyři nebo pět víkendů tak jsem jim řekl, že rovnou jich má být dvanáct, protože je to pro mě pořád radost. Já jsem v tom pořád prostě až po uši (smích).