Rozhovor s Petrem Fulínem: WTCC potřebuje "řízka"

Petře, je pár dnů po závodech. Už Ti došlo, co jsi dokázal?

Udělali jsme skvělý výsledek. Je to odměna celému týmu. Myslím si, že je adekvátní za poctivou dřinu, ale je třeba se neukolébat a jít dál. Já už jsem se v hlavě přehoupl do další sezony, protože je třeba si včas najít místo, kde budu jezdit.

Jak jsi titul oslavil?

Ono to bylo takové komplikované. Tím, jak to bylo hodně emotivní, tak já jsem se samozřejmě snažil okamžitě slavit. Ale tím, že nebylo úplně teplo a kluci (mechanici) byli celý den na nohou, potom do večera balili stany a zázemí, tak jsme byli všichni takoví unavení, což se na těch oslavách podepsalo. Teď připravuji nějaké důstojné oslavy, tak abychom měli čas se na to pořádně připravit a nějak si odpočinout od všech starostí. Takže ty pořádné oslavy teprve přijdou.

Nebál ses, že na Tebe a na tým může při brněnském víkendu dolehnout tíha okamžiku? Protože přeci jen je to historický úspěch nejen pro Tebe, ale i pro celý český motorsport. Navíc se jelo na domácí trati. Nesvazovalo vám to trochu ruce a nohy?

Já musím přiznat, že s takovými okamžiky trošku problém mám. Už tři měsíce, od posledního závodu, jsem byl dotazován, jak budu slavit, kam se přesunu, až vyhraji ETCC a přitom ten můj náskok byl jen osm bodů. Takže to bylo trochu svazující. Ten tlak byl velký, dávali jsme poměrně hodně rozhovorů a vyvrcholilo to v neděli, kdy do našeho cateringového stanu začali jezdit hosté, což byli většinou lidé, které znám. Všichni mi podávali ruku a chtěli se mnou prohodit pár slov. Takže jsem se dvě hodiny před startem zavřel do servisního stanu, pustil si muziku a sám v soukromí jsem čekal na závod, aby mě nikdo nerozptyloval a abych se mohl co nejlépe koncentrovat. Ale usednutím do auta a prvním dotekem s volantem ta nervozita zmizí. A už v najížděcím kole se snažím jet naplno, abych s tím autem co nejdříve srostl a abychom byli pokud možno jedno tělo.

A co mechanici a zbytek týmu? Jak ten rozhodující víkend zvládli oni?

Z práce celého týmu jsem opravdu nadšený. Když si vezmu, že proti nám jely týmy, které mají auta v mistrovství světa, například tým Franze Engstlera, který s tím autem pracuje už mnoho let a proti nim stojí mechanici z Plzně – severu, z Plas, kteří to auto znají dva roky, tak je něco naprosto neuvěřitelného, co se tomu týmu podařilo dosáhnout. Dostali jsme dokonce poklonu od manažera týmu Engstler, který srovnával výsledky z mistrovství světa z doby, kdy se tam jelo se stejnými vozy, s jakým jsme letos jeli my. A s respektem uznal, že nejen, že Fulín musel jet na hranici auta, ale že i tým to auto připravil nejlépe, jak mohl, protože my jsme jeli rychleji, než tenkrát tovární jezdec BMW Augusto Farfus.

Ty už jsi v minulosti několikrát bojoval o titul, ať už v Octavia Cupu nebo v BMW1 Challenge, ale vždycky to v posledním okamžiku nevyšlo. Co bylo letos jinak?

V těch minulých letech to byly většinou situace, kdy nastal nějaký technický problém, který jsme bohužel nebyli schopni ovlivnit. Jezdecky si myslím, že jsem poměrně dlouho schopen zajíždět vyrovnané časy a vyvarovat se nějakých jezdeckých chyb. V té své závodní kariéře jsem si vybral poměrně dost smůly a letos jsem si říkal, že to konečně musím zlomit. V životě věřím tomu, že poctivá dřina se člověku vždycky vrátí. Je otázkou času kdy, ale na světě je to tak zařízené, že když člověk nekrade, dělá věci poctivě a maká na sobě, tak že se mu to vrátí a ten titul v ETCC je toho důkazem a je pro nás samozřejmě satisfakcí za všechny ty předchozí roky.

Co jsi prožíval v autě těsně po projetí cílem prvního závodu, když jsi věděl, že se to konečně povedlo?

Z těch úplně prvních pocitů si toho moc nepamatuji. Vzpomínám si, že jsem zdravil traťové maršály podél trati, ale zhruba po minutě mi došlo, že vlastně stále není vyhráno. Auto jde těsně po závodě ještě na několik kontrol a kdybychom měli třeba jen o milimetr níže podlahu, než máme mít, tak nás komisaři nekompromisně diskvalifikují. Takže ten pocit úlevy se najednou změnil v obrovské sevření, jestli to tedy nakonec opravdu dopadne nebo ne. Já jsem po závodě pořád chodil za mechaniky a ptal se jich, jestli už jsou výsledky a jestli už je to oficiální. Bylo tam spoustu novinářů, kterým jsem dával rozhovory, ale přitom jsem pořád přemýšlel, jestli se přeci jen neobjeví penalizace za nějakou prkotinu. Opravdovou úlevu jsem pocítil, až když to bylo černé na bílém.

Přesto ty okamžiky po tom, co jsi vylezl bezprostředně po závodě z auta byly hodně emotivní. Jaké bylo to úplně první setkání s mechaniky, ostatními členy týmu a s rodinou?

To se nedá popsat. Hlavou mi prolétl celý ten můj závodní příběh. Od toho, kdy jsem si kupoval na své civilní auto závodní brzdy u pana Křenka, s tím spojené první svezení v závodním autě. Potom koupě Octavie a první sezóna v Octavia Cupu, kde si na mě všichni ukazovali jako na podnikatele, který neví, co s penězi a přišel se jen tak pobavit na závodní dráhu. Tady člověk jede proti mladým klukům, kteří mají zázemí a nedělají nic jiného, než motorsport. Nemají žádnou firmu, žádné děti, starosti a i přesto se nám podařilo je všechny porazit. Zkrátka to byl pocit satisfakce, kteý se nedá popsat, který se musí zažít

Druhý závod už vypadal v Tvém podání hodně hladce. Z osmého místa ses během dvou kol dostal do čela a znovu suverénně zvítězil. Jak sis ho užil?

Samozřejmě jsem si ho užil velice. Zatímco před první jízdou jsem byl hodně napjatý, koncentrovaný a pořád jsem sledoval časomíru, kdy už se konečně odstartuje, tak před tou druhou jízdou se mnou moderátor dělal přímo v autě rozhovor pro okruhový rozhlas a celkově ten čas plynul tak, že jsem si to nijak nepřipouštěl a byl jsem úplně v jiné pohodě. Ten druhý závod jsem si jel opravdu pro zábavu a byl to skvělý zážitek. Měl jsem radost z jízdy bez ohledu na to, jak to dopadne. Užíval jsem si pocity za volantem z krásně připraveného "bavoráka" od našich kluků.

Co bylo v letošní sezóně jiné, než v té loňské? Měl jsi stejné mechaniky, stejný tým, stejné auto, ale lonijste skončili třetí a letos slavíte titul.

Zásadní rozdíl je v tom, že letos proti nám v poli nestál Seat Leon TDI. To bylo opravdu úplně jiné auto, proti kterému se nedalo dost dobře jet a také to bylo jediné auto, které nám rychlostí dokázalo konkurovat. A to, že před námi skončil ještě druhý Švýcar Rikli, bylo znovu hodně smolné, když nám v posledním závodě, kdy nám k jistotě druhého místa stačilo jakkoliv dojet, vyhořel motor. Samozřejmě jsou tam i další drobné rozdíly, ale ne tak zásadní. Máme nové tlumiče, s tím autem si víc rozumíme, kluci mají víc zkušeností, takže když se vyskytne nějaký problém, tak ho umí rychleji vyřešit. Ten tým je prostě o rok starší a má více zkušeností.

Ty už dlouho sníš o mistrovství světa a po vyhraném evropském šampionátu se cesta do WTCC přímo nabízí. Jak moc se v myšlenkách touláš mistrovstvím světa? Zesílila tvá touha po letošní úspěšné sezóně?

Neděle pořád není tak daleko, takže to ještě vstřebávám, ale plánujeme jednání o angažmá v nějakém týmu v mistrovství světa. Samozřejmě čím dříve budeme mít tuto otázku vyřešenou, tím to pro nás bude pohodlnější, protože se budeme moci začít chystat na příští sezónu. My už máme nějakou nabídku a zdá se, že to je na dobré cestě. Skoro bych řekl, že to vypadá až pohádkově, ale právě proto bych to zatím nechtěl nějak víc komentovat, abych to nezakřikl.

Ani promotér se netají tím, že by Tě v mistrovství světa rád přivítal. To Tě asi také musí hřát.

Promotér potřebuje do šampionátu nějakého "řízka". Já mám trochu problém chodit včas. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních jezdců za sebou nemám motokárové dětství. Nic pro mě není problém, takže jsem takový "easy going man", takový ten snadno procházející životem a potom je tady ten můj klobouk, který asi také nemá každý. Navíc se mu líbí i naše rychlost a proto si myslím, že pro mě má možná trochu slabost.

Závodní sezóna skončila, co máš v plánu na následující období?

To je úplně jednoduché. Kdyby se nám podařilo na každou sezónu sehnat dostatek partnerů a naplnit potřebný budget, tak bych byl profesionální jezdec a nedělal bych nic jiného. To ale v současné době tak není. My děláme motorsport na profesionální úrovni, ale musím k tomu samozřejmě chodit do práce. Takže v tom mém běžném životě se v podstatě nic nemění. Musím se dál starat o chod své firmy. Ta nedělní euforie byla nezapomenutelná, ale o to strmější pád mě teď čeká zpátky do reality.